Nikdy nevíš, kdo tě právě teď sleduje.

POVÍDKY // NÁVODY // KLIPY // NÁVŠTĚVNÍ KNIHA


Reklamy házejte SEM, prosím.

Víc než jen sen - 1. kapitola

3. září 2011 v 21:32 | Leni |  Víc než jen sen
Máme tu začátek nové povídky, která nese název -Víc než jen sen.- Dlouho jsem přemýšlela, jak ji pojmenovat a přišlo mi hezký, tam dát slovo sen. No a když jsem ho tam teď dala, tak by bylo vhodný, aby se tam nějaké sny vyskytly, co? :-) Fajn no. Jak říkám, je to 1. kapitola, takže to je více méně jen popis. Nicméně je to základ, ale nemá to skoro žádný děj. No uvidíme, co se z toho vylíhne. Nejvtipnější je, že já vlastně vím o pokračování dalších kapitol, to samé co vy. :-D No jak říkám: čas ukáže. :-)


1. kapitola

1. září
Milý deníčku,
dnes je začátek nového školního roku a pro mě i začátek nového života. Začátků se člověk bojí, ale zárověň se na ně těší. Já cítím něco podobného. Strach, radost, smutek, nadšení... To všechno ve mně sídlí. Třeba to zmizí, ale třeba také ne. Čas ukáže.
Mamka se sestrou mě donutily, abych šla na internátní školu Edwarda Meala. Je to škola pro problémové lidi, snílky a věčné lháře... Ne, kecám. Je to prostě normální internátní škola, kam člověka rodiče zapíšou, protože se ho chtějí zbavit a nebo on se chce zbavit jich. U mě to je ta první možnost a to mě samozřejmě štve. Kdyby nebylo mé dokonalé o rok starší sestry, nemusela jsem si teď balit kufry. Matka vždy milovala ji. Spolužáci ve škole mi vyprávěli, že nejlépe se mají ti nejmladší, ale z vlastní skušenosti vím, že to je lež. Nebo u nás v rodině aspoň ano. Jediný táta mě měl rád a bral mě takovou jaká jsem, střeštěnou, upovídanou, vždy veselou a někdy i hrůzu nahánějící a protivnou holčičku s několika černými culíky na hlavě a s velkýma do široka otevřenýma očima. Ale čas letí a já přišla o tátu při autonehodě, culíky mi vzala móda a nahradila je dlouhými rovnými vlasy. Zůstaly mi jen mé tmavé oči a moje povaha. I když ta taky dost utpěla. Upovídanost jsem nahradila hloubavým mlčením, veselost i usměvavost mě zůstaly, ale nikdo o nich neví. Jsem jen další nudná, frigidní a málomluvná holka.

"Katherine!" uslyšela jsem ze zdola volání matky. "Snídaně je na stole." Povzdechla jsem si a zaklapla deník. Hodila jsem ho na postel a sešla dolů do kuchyně. U stolu už seděla Betty a máma. Betty je má dokonalá sestřička, která mě nenávidí. Už několik let se marně ptám proč. Každopádně je to nakažlivé. Už to postihlo i mamku. Betty je prostě tak úžasný hodný andílek, že by jste ji skočili i na to, že má křídla. Samozřejmě, že to mamka zblajzla i s navyjákem, takže černou ovcí rodiny jsem já a zase jen já.
Sedla jsem si na volné místo a snědla své cereálie. Když na mě máma volala, že je snídané, znamenalo to, že mám do kuchyně přiklusat a něco si udělat. Celou dobu co jsem jedla, mě sledovaly dva nedočkavé páry očí.
Podrážděně jsem položila lžičku a podívala se na ně. "Ano?" pobídla jsem je nechápavě.
Slova se ujala Betty. "Odjedeš na kolej," řekla radostně. Blonďaté kudrlinky ji na ramenou poskakovaly.
"Já vím," odbyla jsem ji. "S mámou jste se na tom domluvily, pamatuješ?" dodala jsem sarkasticky.
"Samozřejmě," nenechala se vykolejit. "Jak bych asi mohla zapomenout na nejšťastnější den v mém životě?" sladce se usmála a já měla sto chutí ji chytnout za lokýnky a... Proč se vlastně namáhám? Nebudu si přece kazit den.
"Jdu se připravit," řekla jsem klidně a zvedla se ze židle.
"Nač se připravovat?" zasmála se Betty. "Ponožky a spodní prádlo si můžeš zastrčit do kapsy od pižama a budeš hotová." Nevěnovala jsem ji ani pohled a namířila si to ke schodům. Když jsem procházela kolem mámy, zastavila mě.
"Nespěchej zlato. Máš dost času," řekla a v jejím hlase jsem zaslechla nedočkavost a radost. Zachvěla jsem se protože jsem věděla, že to znamená, jak moc se těší až odjedu.
Nevydržela jsem to. Musela jsem se ji prostě zeptat. "Proč mě nemáš ráda?" I když jsem věděla co mi řekne.
"Proč?" zeptala se sladce, což pochytila od Betty, která se teď jen zachichotala, protože věděla stejně dobře jako já, co mi máma řekne. Není to poprví, co jsem se ji na to ptala. "Ale zlatíčko, já tě přece mám ráda, ale ty na mě křičíš a hrubě mě obviňuješ a..." dala si obličej do dlaní a rozbrečela se. Samozřejmě jsem věděla, že nebrečí, protože by si přece poničila svůj "dokonalý" make-up. Najednou prudce zvedla hlavu a upřela na mě rozzuřený pohled. "Takže jestli si hodláš někomu stěžovat..." Větu nechala volně vyset ve vzduchu. Pochopila jsem co tím myslí. Kdo by přece měl to srdce, obvnit mladou, krásnou a nešťastnou matku, která si neví rady se svou rozmazlenou, ulhanou dcerou? Asi nikdo.
Už jsem se na ni nepodívala a odešla do svého pokoje.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Chcete další kapitolky?

Jo.
Ne.
Zdržuju se hlasování.

Komentáře

1 Erela Erela | Web | 4. září 2011 v 11:43 | Reagovat

Začíná to opravdu zajímavě...

2 restless-girl restless-girl | Web | 26. října 2011 v 18:27 | Reagovat

Ta matka mě pěkně sere. 8-O

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Moje ikonka: