Nikdy nevíš, kdo tě právě teď sleduje.

POVÍDKY // NÁVODY // KLIPY // NÁVŠTĚVNÍ KNIHA


Reklamy házejte SEM, prosím.

Krev - 12. kapitola

14. července 2011 v 16:26 | Leni |  Povídka Krev
12. kapitola

Alexis
"Cože?" zarazila jsem ho. "Ty si umřel? Jaktože, vždyť stojíš přímo přede mnou!"

"Kdybys mi neskočila do řeči, mohl jsem to to dovyprávět." řekl naštvaně, ale pak se na mě usmál.
"Ok. Tak pokračuj." pobídla jsem ho.
"No tak jsem teda umřel. Vivien ale nevěděla, že mám prsten s opálovým kamenem, který dokáže uvézt mrtvé znovu k životu. Takže jsem se po pár hodinách probudil a ránu už jsem měl zahojenou. Vyšel jsem před dům a tam jsem uviděl..." zarazil se. Asi mu bylo nepříjemné o tom mluvit. "svou matku a otce... mrtvý. Oba měli v srdci zabodnutý kolík. Jediný já jsem měl ten prsten. Ono je těžké ho zhotovit. No a to je konec. Od tý doby jsem Vivien neviděl, ale kdybych ji jednou potkal, vím co bych udělal."
"To je hrozné." řekla jsem soucitně. Stále jsme si vzájemně hleděli do očí.
"Už ani ne. Je to přece jenom už pár století." rozesmál se, ale oči měl stále smutné.
"Ale jaktože vypadám stejně jako ona?" nakonci věty jsem se zatřásla odporem.
"No to kdybych jen věděl." řekl s povzdechem.
"Myslíš, že jsem její příbuzná?"
"Hmm... to nevim. Ona o své rodině nikdy nemluvila. Ale jedno je jasné, nemůžeš být její dcera."
"Proč ne?" nechápala jsem.
"Upíři nemůžou mít děti." řekl smutně. Asi dřív uvažoval o rodině.
"Aha." hlesla jsem.
"Nemáš hlad?" změnil najednou téma.
"No popravdě mám. A šílenej. Jen..." zastavila jsem se abych to zformulovala. "no... jídlo nechci." Na slovo jídlo jsem se zatvářila znechuceně.
"Ok. Chápu." řekl úsečně a sáhl do minibaru, vytáhl ten samý pytlíček jako minule a opět mi ho hodil. Vkopla jsem to do sebe na jeden zátah. Mmm. Výborná.
"Uf... dík." kývnul na souhlas a sedl si vedle mě. Podívala jsem se mu hluboko do očí. Celá jsem se v nich ztrácela. Ale než se ztratím úplně, musím ještě něco zjistit.
"Takže nevíš proč se měním v upíra." sice to nebyla zas až tak otázka, ale on mi stejně odpověděl.
"Nevim." řekl stručně. Potom se ke mně naklonil. Srdce mi začalo šíleně tlouct a dech se mi taky zrychlil. Už byl tváří těsně až u mí. Už jen pár milimetrů...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Teressska Teressska | Web | 15. července 2011 v 19:46 | Reagovat

O_O ty seš mrcha, takhe mi to utnout!!! že se nestydíš!!! :-(  :-)  :-D

2 Beleatrix Beleatrix | Web | 15. července 2011 v 20:20 | Reagovat

Dočteno

3 krevjezivot krevjezivot | E-mail | Web | 15. července 2011 v 20:45 | Reagovat

[1]: Já vim, že jsem a nestydím se za to. :-D  :-) Však neboj, až vzkřísím klávesnici, hned to dopíšu. Ted musím psát přes obrazovku :-(  8-O  :-)

4 Teressska, Teressska, | E-mail | Web | 24. července 2011 v 19:47 | Reagovat

další kapitolka by nebyla? ( a teď ? a teď? a teď?) :D  :D  :D  :-D

5 krevjezivot krevjezivot | Web | 24. července 2011 v 21:23 | Reagovat

[4]: Brzo brzičko. ;-) Nejdřív ke mě musí přijít múza. :-D
No jo přiznám se, nemám zatím inspiraci, ale možná zítra večer už bude. :D  :-)

6 restless-girl restless-girl | Web | 26. října 2011 v 11:40 | Reagovat

Haha, ten konec je... je dokonalej. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Moje ikonka: